caby: Budík

14. září 2018 v 1:24 | Michael Štěpánek
Tehdy to Všechno to tehdy …. začalo šíleným
ránem.
Když zazvonil budík, myslel jsem si, že ho opravdu vyhodím z
okna. Místo toho jsem si přeci jen ztěžka promnul oči a přál
si, ať už nezazvoní. Lituji dětí, kteří chtějí vyrůst..
Než jsem se uráčil vstát z vyhřáté a příliš pohodlné
postele, uvědomil jsem si, že pes už dávno musí čekat u dveří
na vyvenčení. Podíval jsem se na můj mírumilovný budík a
zjistil jsem, že je šest hodin. Po chvíli jsem se dokopal opustit
pohodlí postele, oblékl se a šel vyvenčit psa. Jo, magie.
Když jsem se vrátil, bylo už půl sedmé a já jsem přestával počítat
s tím, že tam do práce dnes stihnu dojít včas. "Ale což," řekl jsem
si sám pro sebe, vzal si věci a vydal se s otráveným výrazem do
práce. Cestou na pracoviště jsem si začal všímat toho, jak
zvláštně se ty lidi dnes tváří. Zářil z nich strach, úzkost a
jakési napětí. A to byla sobota. Nechal jsem to být a pokračoval
směrem, kterým chodím téměř každý den na to života žroucí
místo. Když jsem došel před hlavní vchod, bylo zamčeno. Že by
bylo volno nebo státní svátek, o kterém mě nikdo neinformoval?
Tak fajn. Tím líp.
Vydal jsem se domů a cestou zjistil, že za tu chvíli z ulic
zmizela většina lidí, aniž bych věděl, oč se jedná. Jako
pokaždé, proč přeci ne. Ani otravný zpěv ptáků, který mě
pokaždé tak vytáčel, jsem neslyšel, což bylo také celkem
zvláštní. "Co se to děje?" ptal jsem se v hlavě sám sebe, ale
když jsem dorazil domů, vše vypadalo jako vždy. Zbytek dne jsem
strávil u videoher a jídla.
Večer, asi tak v …. 10 hodin na mě přišla únava, tak jsem si dal
sprchu a šel si
lehnout. Tma zahalující můj neuklizený byt přišla poněkud brzy
a mně se vůbec nedařilo usnout.
Tupě jsem zíral do zdi a přemýšlel nad tím, proč asi nemůžu
spát. A k tomu jsem měl sakra divný pocit, který se později
přeměnil na bolest v žaludku.
Kdykoliv jsem zavřel oči, přišel na mě pocit, že mě někdo
sleduje. Ten pocit se stával každou vteřinu intenzivnější,
neustával. Po nějakém čase jsem se smířil s tím, že to dnes prostě nepůjde. Zase jsem otevřel oči a z rohu, kde je největší
tma, se něco vynořilo. Lekl jsem se, ale vzápětí mi došlo, že
to je můj pes. Tedy, mohl by to být můj pes, nic jsem neviděl.
Strach stále proudil mým tělem, a tak jsem se uklidňoval umělou
jistotou. Chvíli jsem měl pocit, jakoby se to něco přibližovalo
až ke mně, ale tentokrát jsem věděl, že to nebyl můj pes. Ten
zrovna hlasitě pil v kuchyni. Pro jistotu jsem nahmatal lampičku a
ihned ji rozsvítil.
Když se můj pes po pár minutách vrátil na své místo s vodou
kolem tlamy, rozhodl jsem se z něj tentokrát nespouštět oči. Do
dvou hodin ráno jsem si nechal rozsvícenou lampičku, jak jsem to
dělával jako dítě a z nudy si zapnul TV. Kolem třetí hodiny
ráno jsem si řekl, že si udělám něco k jídlu.
"Žádný problém," vstal jsem a naklusal k ledničce. Když jsem
ji však otevřel, zjistil jsem, že je prázdná. Jak mohla být
prázdná, když včera ráno byla plná jídla? Raději jsem se
rozhodl prohledat celý dům po kvůli případnému... zloději, ale nikde
nikdo. Z jídla
zbyly pouze psí granule, což bylo znepokojující. Když odbila
šestá hodina ranní, převlékl jsem se a šel se psem ven.
Všechno bylo nejprve v klidu, ale když pes vyšel za práh dveří,
nehnul se z místa. Dál se mu jít nechtělo, i když jsem se ho snažil
popostrčit. Jen kňoural. Jak jsem se tak rozhlédl kolem, abych
našel něco, čeho se mohl bát, zarazil mě fakt, že ulice byly
naprosto prázdné. Žádní lidé, projíždějící auta a zvířata.
Ani ti uřvaní ptáci ne!
Navíc slunce stále nevycházelo a to už bylo po sedmé hodině. I
přes to všechno jsem se rozhodl jít na vycházku.
Šel jsem parkem, kde si často hrají děti, ale nikde nikdo. Což
také bylo divné, páč neboť byla neděle byla sobota.
Fakt, že jsem měl zase pocit, že mě někdo sleduje, byl až
prazvláštní, vzhledem k tomu, že zde nikdo široko daleko nebyl..
počtu lidí kolem mě.
Na pár vteřin jsem si myslel, že bych mohl jít do lesa, ale když
jsem si vzpomněl na celou tu na situaci, přišlo mi to stupidní.
. Měl jsem tu jednoho kolegu, kterého jsem považoval za kamaráda,
tak jsem se vydal k němu. Chodívám k němu obden, tudíž jsem znal
cestu nazpaměť. Když jsem tam šel, ptal jsem se sám sebe, proč
jsem tu venku dočista sám. Prve nejprve jsem začal uvažovat o
cestování v
čase, nebo tak něco, ale to mi přišlo naivní a nereálné.
Myšlenky se mi zastavily v okamžiku, kdy jsem spatřil jen trosky z
kamarádova baráčku. Všiml jsem si dveří, na níž byla cedulka s
jeho příjmením. Zděsil jsem se. Z pod dveří vykukovala ručička
panenky.. odsunul jsem dveře a pod nimi jsem našel malou, růžovou> panenku. Hlavou mi prolétl fakt, že neměl děti. Bylo už deset
hodin a pořád byla tma. Vykašlal jsem se na to a smířil se s
tím, že jsem asi zakletý v čase, vydal jsem se domů a po cestě
doufal, že na světě nejsem sám...
Jak jsem tak chodil kolem opuštěných domů a bytovek, uslyšel
jsem kupodivu lidský hlas. Byl mi tak neuvěřitelně povědomý!
Zašel jsem do trosek nějakého neznámého baráku, odkud jsem
slyšel ten hlas a nic tam nebylo. Nechal jsem to být a šel zpět,
dál a dál po silnici, až jsem ten hlas slyšel zase..., ale
tentokrát to bylo v mé hlavě. Bylo to jako slyšet někoho brečet.
Tělem mi hned proletěla ledová šipka. Jako bych ochrnul. Cítil
jsem mráz po celém těle, byl jsem otupělý a nemohl se hnout. V
tom momentě jsem před sebou spatřil jakousi temnou řvoucí bestii.
Ale ty oči.. z toho pohledu bylo cítit tolik utrpení! Trvalo to asi
pět vteřin, potom se mi podlomily nohy a tak jsem se chvíli a chvíli
jsem se nemohl... nemohl
zvednout. Když jsem se tak nějak vzpamatoval, rychle jsem spěchal
domů, ale z hlavy mi nešel dostat ten strašidelný výraz a
otázky, co to sakra mohlo být. Jak jsem šel dál, měl jsem pocit,
že tu někdo je, ač by to nešlo vidět. Něco, co není daleko,
něco, co je třeba přilepeno na mých zádech. Řekl jsem si, že to
má spojitost s tím, co momentálně nemůžu dostat z hlavy.
Už jsem byl jen ulici od domu, ale po pár krocích jsem se zarazil.
Viděl jsem svůj dům, domov totálně na kusy a mého psa, jak se
brodí mezi zříceninou.. Alespoň, že mi pes zůstane. Po téhle
události psovi bylo jedno, jestli bude u trosek nebo jinde, a tak
jsme se vydali prozkoumat zbytek města. Tohle je fakt divný sen. Je
to teda sen, ne?
Tak nějak jsme chodili, vážně, nikde nic, nikdo.. Najednou mnou
zase proletěla ledová šipka a já se sklátil k zemi. Pes na mě
začal nekontrolovatelně štěkat a vrčet. Chytal jsem se za hlavu,
pes najednou zbystřil a utekl někam do neznáma, já se jen svíjel
bolestí a říkal si, že tu nejspíš tak úplně sám nebudu. Alespoň ne v hlavě. Když jsem se zase postavil na nohy, cítil jsem
se nějak jinak, jakoby se ve mně něco zlomilo. Padla na mě únava.
Únava, která mě po chvíli pohltila a já se svalil k zemi.
Probudil jsem se. Takže to byl sen? Nebo to nebyl sen? Jsem teď ve
snu?
Probudil jsem se na ostrovu, který mi byl úplně neznámý... nový.
Nikdy jsem
ho neviděl, nic mi nepřipomínal. Tedy, nevím, zda to je to
určitě ostrov, ale podobá se mu to. Je zároveň hezký, ale
děsivý pocit být tu s velkou pravděpodobností sám. Kolem mě se
válely jen samé plynové masky. Kolik lidí tu asi žilo? A kolik
jich zde zemřelo?
Tak jsem šel, někam úplně do neznáma, kličkoval jsem mezi
sněhem pokrytými stromy a najednou jsem zahlédl jakousi
. polorozpadlou chatku v dáli. Když jsem tam došel, rozkopl jsem
zámkem uzavřené a mechem zarostlé dveře. Bylo to opravdu to
první, co mě napadlo udělat. Co se stalo dále - Vtom mě do nosu uhodil
zápach … do nosu mi vpadl
zápach rozkládajícího se masa. Podle zápachu odéru ..se dalo říci, že
tělo nebylo tak staré. Prostě jsem to poznal. Když jsem chtěl
jít dál, zarazil jsem se. Myslel jsem si, že je to tělo člověka,
ale místo toho jsem před sebou měl jen zbytek něčeho, co se
podobalo srně. Ale to, co bylo podobné tak krásnému zvířeti,
odvrátil fakt krásy při skutečnosti, že tělo bylo popálené. Ne
od ohně a zároveň ani nebylo rozežrané, spíše to vypadalo na
ozáření radiací nebo co. S tím, že už zplesnivělo, se to dalo
těžko posoudit. Šel jsem dál do chatky, kde jsem narazil na
další dveře. Zatáhl jsem za kliku, ale byly zamčené, a tak jsem
do nich jednoduše kopl a otevřel je. Z místnosti jsem uslyšel
ránu.
Když jsem je otevřel dokořán, uviděl jsem před dveřmi starou,
dřevěnou židli. Nejspíš držela kliku dveří. Po zemi se válely
samé fotky. Pokoj zaplňovala jen stará, propadlá postel, prasklá
žárovka, rozmlácené okno, malý kulatý stolek a židle, která
stále ležela v blízkosti dveří. Fotky byly různé, byly všude,
ale zaujala mě jen jedna. Před oknem se válela fotka, černobílá,
byla na ní skupinka dětí různého věku. Řekl bych, že
nejstaršímu dítěti by mohlo být tak 14 - 16 let. Ale šlo to
těžko posoudit, ty děti měly plynové masky. Stály rovně,
držely se za ruce a na hrudi měly nalepená různá čísla. Hledal
jsem datum, kdy ta fotka byla vyfocena. Když jsem ji otočil, vpravo
dole bylo datum 8. 12. 2054, což bylo zarážející. Podíval jsem
se na ostatní fotky, co se válely po zemi, ale všechny byly celkem
normální. Pak sem narazil na další fotku. Teda, nebyla to fotka,
ale obrázek. Byla tam nakreslená chatka, v níž jsem teď. Ale byla
trochu jiná, hezčí. Jako nová. Stromy byly krásné, byla to
krásná chata, ze které vycházela půvabná žena v rudých šatech.
Měla kapesník v ruce, ruku měla blízko rtů a vypadala, jako by
plakala. Její hrdlo zdobily modré korále. Obrázek nebyl tak sytě
barevný, spíše vybledlý, ale pořád pěkný. Vzal jsem fotku i
obrázek a šel dál prozkoumávat chatku. Šel jsem do dalšího
pokoje, koupelny. Tvořila ji rezavá vana a potrhaný kobereček. Nic
zajímavého. Vyšel jsem cestou, kudy jsem vešel a když jsem se
měl více méně k odchodu, všiml jsem si, že to tělo podobající
se srně tam už není. Mrtvola zaregistrovala příchod nezvaného
hosta, sbalila se a šla na výlet? Nedivil bych se tomu, dnes už je
možné všechno.
 

Kam dál

Reklama